V hru oblaků, jak bývá v podjeseni,
jsem vhroužil oko, tvar jich nový stále
v kentaura vzrostl, který nenadále
se zvedal v změti, jež se pořád mění.
Výš vzletět chtěla v lehkém opojení
tvář lidská s hrudí, hřbet však roven skále
tíh’ k hmotě, a já cítil v hořkém žale
boj odvěký v dvou světů zápolení!
Svit slunce, těkající v této změti,
dal náhle netvoru dvě křídla bílá
a kolos půl stín a půl světlo letí...
Ó snílkové! Ó tvůrci Ideálu,
v kom jednou promluvila křídel síla,
ví, co to stojí, křídlem unést skálu!