Jak mohl, strhaný zrak, tváře vpadlé
a duši hlodem sterým utýranou,
před ctěným publikem stát na divadle
a omlouvat se v bouři rozpoutanou?
A vyčítat, genia sladkou manou
jen kolikrát je sílil, živil zchladlé,
bol, rozkoš, smutek své hry ve zrcadle
jim líče s vášní smečkou rozeštvanou?
Což nevěděl, jaký to netvor děsný
dnes v šklebu zpit a zítra ve potlesku
se s cynismem svých křiků kol něj kupí?
Což nepoznal, že stojí u mar vesny,
nač čekal, slávy grandiosní fresku;
by blátem poházel mu ten dav tupý?