Bůh poslal smrt svou k tobě, básníku; ta v ráj tvé lásky chladnou sáhla rukou, tu bylo ti, jak náhle slavíku, když v hnízdo jeho ledné kroupy tlukou.
On usnul tiše v noci májové, snil o růžích, o hvězdných nebes kráse – teď zbuzen zírá v blesky nachové a v jeho zpěv hlas hromu rozléhá se.
Tvůj krb je zbořen, tvá vlast v okovech, tvá žena mrtva, tvoje mladost v sklonu, tvé poesie trůn jest na rovech, tvé nitro hostí nářky millionů;
ty sáhneš k srdci – tam jen trud a žal, a sáhneš k struně – ta se divě chvěje, a sáhneš k skráni – tam horečný pal, a sáhneš v duši – tam led beznaděje!
Co píseň má jest v moře žalů tvých? – Ty kdykoliv bils v poesie skálu, vždy žití spor i zoufalosti smích jsi zjemnil čistým zřídlem ideálů;
teď nevíš sám, kde vztyčiti svůj stan, teď nevíš sám, kam zanésti své boly, zda prchati máš myšlénkami štván, či věčně klečet její u mrtvoly....
Zas vidím tě, jak dlíš mi po boku, tvá hlava svislá a tvůj ret je němý, však duše plá v tvých očí hluboku a ohnivými vzletá perutěmi!
Kol tebe zase moře, nebesa, kvil vln a větrů – volnosti zpěv starý, a z dálky v temný hukot pralesa zní světa hymnus – bouře Niagary....
Teď za sebou jsi spálil každý most a pohrdnul jsi útrpností davu, a v sfingy spár, jež sluje zoufalost, jsi s usmíváním vložil svoji hlavu!
Ty snad i píseň moji hodíš v prach, bys žil jen s bolestí svou osamělý – a pravdu máš – jsme králi v myšlénkách a bohy v tom jen, co jsme vytrpěli!
Cookies on Poetry Cove