Tisíckrát jsem zapřel jaro v sobě,
nechtěl vidět ani třešně kvést,
za živa jsem sníti chtěl jak v hrobě,
a dnes mne zas vylákala k tobě,
mladá Vesno,
pučící tvá první ratolest.
A já kráčel opět jako zpilý
girlandami zkvetlých stromů tvých;
zase v dumě mračná skráň se chýlí,
vrásky, které od zimy v ní zbyly,
mladá Vesno,
tají ve tvých zlatých paprscích!
Hlubý oddech! Srdce zas je lvíče
třesoucí se první na kořist;
to mi udělaly petrklíče!
Staré touhy cítím, staré chtíče!
mladá Vesno,
to mi udělal ten první list!
Kdož ví, až tu půjdu v podjeseni,
zda se budu tiše usmívat?
Všecko láká v lesku, rozkoš, pění...
sladké tuchy, melodické snění...
mladá Vesno,
nebudu nic potom – proklínat?