Když na Brockenu starý Coleridge stál,
zrak zpilý krásou těkat nechal v dál,
vše uznal rád, však chladný byl ten vděk,
a v hloubi duše svojí jedno řek’,
že vše tu cizí proň, vše pomíjí,
a pouze tu pěl hymnu Anglii:
„Ty moje královno,
ty Anglie, ty bohy vyvolená
má drahá vlasti!“... Browning později,
hnán k Trafalgaru mořskou peřejí,
zřel Gibraltár, jak v severní mze stál,
a „Jak ti sloužit, Anglie má, všady zřím tě,“
sebe ptal!
To blázni nebyli neb šosáci;
od divů všech zrak zpilý potácí
se domů zas a v citu hrdosti
jen vlasti zpívá hymnu radosti
a každým křídlem touhy své k ní letí.
Vy zastyďte se, dekadenti, děti!