Ach, Bože, kol strží a hlubokých cest
co plá tu bílých a růžových hvězd! –
To šípky kvetou! –
Jak báječné girlandy po mezích všech,
kol plotů, nad svahy omšených střech
se pletou.
Jdu samou vůní, cos ťuká mi v hruď.
Jdi, spící své štěstí ty neprobuď,
nezadá květu;
jej dotkneš se, prchne a mihne se kol
a keř je nahý a trnitý stvol
hned v létu.
Jdi tiše, po špičkách, jdi jako v snech,
kol kvésti to, bujeti, dýchati nech,
věř, není pozdě!
Jdi dále a žežhulce naslouchej spíš,
jež tóny své spouští perly jak v číš
kdes v hvozdě.
Ach, Bože, kol strží a hlubokých cest
co plá, není šípek, to láska jest,
jak dýchá, vnadí,
co vůní táhne po brázdách v dál,
co žežhulkou volá kdes v úkrytu skal,
je mládí –
tvé mládí!