Když jednou srdce provždy bylo dáno,
ó pak jest jisté jako skála v moři,
o kterou marně kol se proudy boří,
nad kterou vždycky vítězné vzplá ráno.
V sta „snad“ a „ne“ zní vždycky jedno „ano!“
tož „Miluji tě!“ v zármutku a hoři
jsem s tebou, ocean tys, kam se noří
jak v lázeň srdce mukou sterou zdráno.
Ať vlny jak chtí kolem skály hrají,
ať mraky sebe tmavší závoj tkají,
v němž blesk a hrom a vichrů vzteky hněvné:
To nehne srdcem – ví, co ví, a věří,
svou sílu právě podle bouře měří,
klid jeho praví: Hřmi si, já jsem pevné!