KDYSI!

To bylo v jeseni – bor zamyšlen se k nebi díval skrze mlhy chmuru, já v mechu ležel a na padlý kmen jsem divné čáry vyřezával v kůru,

tak nahodile, maně, neurčitě, v myšlénkách muž, leč sněním posud dítě. Hle, jak se divně vlní tato čára! jak srdce dvě by v sebe propletena...

jak? – v skutku srdce i – kdož se o to stará! A dále zas jak mění se ty rysy, to písmeny jsou známého mi jmena, ach žel, že příliš drahého mi kdysi!

Jak, pouze „kdysi“? – Proč teď jsem se bál jejího jmena tahy v kůře zničit? proč cítím v srdci starou bolest klíčit? Ó srdce, věčný snílku, mluv jen dál!

Svých upomínek svlačec bujet nech a nebraň slze, přej ať skane v mech! Teď kdyby kolem tebe vířil ples, šum hedvábí a tance hlučná vřava,

teď kdyby její čarokrásná hlava ti kynula – a s tebou zas jen hrála: tu mohlo bysi zapříti svůj cit. Však ale zde? Kol šumí známý les,

zde pýcha tvoje směšná jest a malá, zde nemusíš se za své slzy stydět, zde můžeš vzpomínat, zde můžeš děckem být, zde můžeš milovat i nenávidět!

Ó nech juž v kmenu pokácené břízy stát její jmeno drahé, zbožňované, snad ještě jarem z něho nevymizí, snad modrý zvonek v mechu pod ním vstane,

snad z oné slzy, již tvá ruka tají, květ slzičky se ujme, snad též v máji sem slétne motýl, pták i zlatá včela a s nimi lesa poesie celá!

Ó nech juž státi drahé tyto rysy! snad přijde někdy poutník unaven a v mechu zde snít bude sladký sen, jak miloval a jak byl šťastným – kdysi!

To bylo v jeseni – bor zamyšlen se k nebi díval skrze mlhy chmuru, já v mechu ležel a na padlý kmen mé horké slzy tekly v suchou kůru.