Na břehu moře stál jsem sám,
to v noci mlhavé, šeré
a díval jsem se v náruč tmám,
jak do břehu bije a pere.
Jen bílé pěny hřebeny
se mihly tmou jako hříva
burného oře, šílený
jenž vztekem deptá zem, zrývá.
Jak apokalyptickou potvoru
já viděl bouřné moře
a rozuměl proudů jsem hovoru
do jícnu jejich noře
se myšlénkou a obrazy,
jak v zmoka chřtán anděl kopí
a dunivými nárazy,
jež břehy pěnou kropí,
já cítil se vždy silnějším
a jemu roven skoro! –
Kdy srdce bouř zase zkonejším,
kdy vzpláš mi u moře, Zoro?