To park byl romantických zákoutí
pln voliér a starých gloriettů,
kde v hustém bezu, čilimníků květu
a vrb a jiv a hlohu ve proutí
pták nejeden své křídlo vzpínal k letu.
Na stupních spřerážených bujel mech,
a fontan vyschlý byl přec plný ech,
já slyšel je před lety, slyším dnes,
ó ples!
Já žil v těch snech a žiju v těchto snech
i po letech!
Své přátely já zaved’ včera tam,
kde druhdy bloudíval jsem sám,
jim ukázat chtěl veškeru
těch snů svých nádheru.
Leč nikde nic, vše bylo prázdné, pusté.
Kde já zřel fantastické loubí husté,
tam holé parkány se šklebily,
tam glorietty, sochy nebyly,
jen skleníků tříšť a jen chudá houšť –
a v celku poušť.
Já zřel to druhdy jinak ve svých snech,
já vidím posud sluje plny ech
i po letech.
Vím, prohrál jsem tu sázku!
Leč kdo se změnil, člověk nebo kraj?
Já posud viděl všady starý ráj,
žel, dnes jej nevidím;
leč za sny svoje přec se nestydím
jak za svou první lásku!