V tříšti skalin vyvěrá v štěrk a skály,
padá jasný, o kámen zvoní cestou,
až se v skalách poskokem čilým ztrácí
průhledný, čistý.
Obraz jeho přítele milá ruka
na stůl z dálky v papírů směs mi vrhla;
jistě jemně vycítil soudruh v písni,
nám co tu drahé.
Šťastný sám pil z kastalských, svatých zdrojů,
v snách já pouze, oběma těžko věřit,
že by zmizet pro věky měly s krásou
se světa píseň.
Nelze, aby zhynulo devět sester,
lidstvu písní památných, žijí, žijí!
pramen jejich roztříštěn, jednotlivcům
v ňadrech dál zpívá.
Vidím, kterak úderem silným Pegas
tvrdou skálu rozrazil, pod kopytem
jak mu trysknul k obloze v šumné slávě
zázračný pramen.
Tak ať osud, básníku, bez soucitu
třeskne v hruď tvou, šťastný jsi, jestli ranou
vyvře svatý, těšící, vítězící
ručej tvých písní!