Máj smál se na nás vděky všemi, my slavili své z mrtvých vstání, tu v květech mezi haluzemi Tvůj ozval se hlas jásající!
V něm krásy vznět i síly vzplání, jež rovna nezkrocené lvici, v něm povel v před! vzmach ku svobodě, v něm s hromy slavíčí tluk v shodě,
v něm smála se hor našich víla. Ti stáli kolem v udivení, ti naslouchali v blahém snění, ti sáhli v zášti po kameni –
však Ty jsi prapor nezměnila! A minul máj a sladké jitro, postoupil náš den na své dráze, rád každý sáhl v svoje nitro
a vlasti, co tam rostlo, podal, ať v květném šperku, v slzné vláze, Tvůj hlas jak oř, jejž jezdec bodal, se vzpjal a bouřil, hřímal, jásal,
do vedra chlad a něhu střásal, v něm duše dědů hlaholila! A mnohý klesnul v boji hrůzy, květ jiných zvadnul na haluzi,
illuse hasla po illusi – však Ty jsi prapor nezměnila! I Tebe neušetřil osud; kde o chléb volala jsi duši,
dal, jak to velkých věnem posud, jen s šklebem lhostejnosti kámen; jak všichni šla jsi vedrem, v hluši, však nevysch’ Tvojí písně pramen.
I mnohá zabolela rána, leč každou nová peruť dána Tvé duši, a s ní nová síla, ta neúmorná, svatá, vřelá,
jež stírá pot a krev nám s čela, jež z otroků jen lidi dělá, a tou jsi prapor nezměnila. Všech českých srdcí žhoucí růže,
granáty všecky českých citů, i něha dívky, pevnost muže, vzlet orlí, píseň skřivánkova, ba celá vlast v své krásy třpytu
i v lepší příští naděj nová, vše vzdálené, ty krásné cíle, vše pro vždy ve Tvém žije díle, ó velký život, jejž jsi žila!
A budem-li se blížit zoři po nekonečném českém hoři, ten div jen ona síla stvoří, kterou jsi prapor nezměnila!
Cookies on Poetry Cove