Viz odlesk pochodní! Slyš rachot vozů,
do křiku maškar zní a do hlomozu!
Mně karneval na stěnách jizby mojí
při záři krbu Obraznosť dnes strojí.
Tu Harlekyn, můj rozmar přeubohý,
se klátí, v rej a skok své nutí nohy.
Cit, Pierrot, se stále se vším sváří,
tam Kolumbina s bledou tančí tváří.
Kdo asi je to? Píseň v hudbu zvoní,
v rej upomínek hlava má se kloní.
Ten vír a chvat! Mé sny jsou Amoreti,
mé přeludy a touhy v divé změti.
Vše v klubko tlačí se a strká v směsi,
a hlava třeští, duše má se děsí.
Pak náhle ticho. Dvanáct bije, síní
se mihnul velký mrak a všecko stíní.
V tvář jemu nevidím, však srdce tuší,
že nastal dlouhý, smutný půst mé duši.
Půst, který všecky květy rázem zmaří.
Ten kdosi neznámý ten sluje – Stáří.
Kol prázdno, ticho. Dohlučely vozy
a prchly nymfy, satyři i bozi.
Jen v šeru útlé ručky v pláči spíná
má mrtvá Mladosť – bledá Kolumbina.