Nejen karanténa duší,
karanténa kapsy jest,
nechť i tato tebe kruší
i tu dlužno tiše nést.
Co tu každá měkkost, tklivost?
Odhoď tíž zbytečných dum;
mníš, že bůh dal trpělivost
ovcím jen a telatům?
Každý z nás ji v sobě nosí,
jeden dost a druhý nic,
proto blázen, kdo zrak rosí,
kdo se střílí – ještě víc!
Kvůli tobě na orloji
ani rafij nehne se,
a jen silný po zlém boji
hrdě hlavu povznese.
Plamen ještě nezachvátí,
po tobě byť stokrát šleh,
šťastní blázni jsou neb svatí,
nikdo jiný z lidí všech.
Ovšem – karanténa trápí,
konce nemá, čert ji sper,
však tu večer, mnich, jde s kápí,
blíží se již svatvečer.
Slavné ducha utišení,
a v tom všecka moudrost jest,
kde nic není, tam nic není,
dvakrát tři jest vždycky šest.
Vsled co z všeho? – Vyndej tiše
poesie růženec –
vem pár zrnek... povstaň v pýše,
co jsi – budeš na konec!