Jsou takové dny karanteny v žití,
duch není k práci, ani k lásce stvořen,
jen únavu svou a jen mdlobu cítí,
jak stoletý a v zemi tlící kořen.
Co bude dnes, co zítra, ptá se líný,
zří v prázdno tupě, hodiny se vlekou,
v síť opřádají tebe stíny, stíny
a houstnou vždy a stále – budou řekou.
Je takových dnů prázdných zapotřebí?
Jsou odpočinek snad a úhor duše?
Co čekáme v nich? K zemi zříš a k nebi...
Kol pusto – jsi jak v poli sirá hruše.
Ni slzičky květ nemá u své paty,
ni trávky stvol, kde motýl dlel by chvíli,
v den šerý ani slunce promyk zlatý,
plod v snětích dlouhými je dešti shnilý.
A čeká, čeká – snad na ten blesk boží,
snad na ten rubáš mlčícího sněhu,
snad na sekeru, suché její hloží
jíž zaplá v krbu podzimního žehu.
A čeká, čeká... déšť se s nebe lije,
a nikde paprsku a nikde změny!
Kdes, lásko, nadšení, kde poesie? –
Ó, děsní dnové srdce karanteny!