Jak světec v trní ležel jsem v tmách
a svíjel se v mukách a bolestných snách,
tu přišla ke mně Láska po špičkách.
Jí vstříc se vzchopila vůle mdlá,
však nezřel jsem, ke mně že sama šla,
s ní byly Starost i Bolest zlá.
Až teprv když ke mně si lehla níž,
a rtů svých mi žhoucí dala číš,
též družky její jsem vycítil blíž.
I děl sem oklamán: „Chtěl jsem tě mít,
však propusť svou druž, ji dále nech jít,
jen lásku, jen tebe si přeje můj cit!“
Tu Láska svoji tak ztrápenou tvář
si těsněji halila v bolesti šlář
a ztlumila jásavou očí svých zář.
„Mé družky nech dlíti po boku mém,
s nimi bych musila zmizeti snem;
chceš Lásku? S ní Bolest a Starost vem!“
Od té jsem doby úplně ztich.
Však přešla mi Radost, přešel mne Smích,
jde Láska, vím, se mnou po cestách mých.