Jen tenkrát, jestli v uhlí rozžhavené
své zlaté slzy pryskyřice roní,
se vznese její duše, která voní,
a modrým dýmem ku hvězdám se žene;
jen tenkrát, jestli srdce roztavené
je bolestí a nad hroby se kloní,
můž před tvář Boha, andělé již cloní,
se v písni vznésti písní vykoupené.
Můj život chrám je, v kterém není boha.
Leč na stupních, kde býlí a mech sivý,
mé srdce stojí, kaditelna žhavá.
Ret vzdorný k prosbě, k poklesnutí noha.
Jen z kaditelny – nevím, kdo ji živí –
dým vonný písní stoupat neustává.