Vyhnanci ráje, nebem putující,
proč tíhne let váš z jihu k západu?
či chcete struny zalehlé a tlící
k starému písně vzbouřit souladu?
Záplavy vaše v zoři purpurové
jsou kolébka, kde dříme minulost;
hle, v nachu vašem táhnou andělové,
nesouce lidstvu mír a blaženost.
Nad vámi nebe leskem ráje plane,
až svit ten spící zemi oslní,
z vašeho lůna ambra v duši kane
a temno nitra v duhy rozvlní.
Ó řekněte, proč z jihu putujete
na sever chladný v plachém běhu k nám?
či myslíte, že vámi štěstí zkvete
a břečtan míru srdce ruinám?
Či myslíte, že v srdce rozechvělé
se blaženosti odlesk zahostí
a struny duše dávno osiřelé
se rozezvučí touhou milosti?
Ó darmo, darmo! lásky není více,
již snů a písní minul zlatý věk;
ó spějte, mráčky, vánkem laškujíce
ve blaha eden – k jihu nazpátek!
Však možno-li, mou duši vemte spolu!
co zde v tom tužeb víru bouřlivém?
ať roven vám bez radosti a bolu
nad světy plynu v lesku zářivém!