Šli po širokých schodech Kapitolu,
dnů málo jen po idech Martových,
kraj celý tonul v strnutí a bolu
i Kasce usnul v koutkách retů smích.
Jak mračno Brutus byl, šli plaše jiní,
jak stíny fúrií jež honí sbor,
jich tajné viny příšerný mrak stíní
msta krvavá a nezkojený vzdor.
Pod nimi, v hloubce věčná Roma spala
s amfiteátry, chrámy, lázněmi,
v šer halila se, jako by se bála,
se laury nechlubíc ni růžemi.
Vtom nad nimi, kde mračen propast zela,
zaplála velká hvězda v zenitu,
tak novou září kouzelně se skvěla
v tak výstražném a přísném zákmitu;
že zraky všech se obracely na ni,
tak mocným světlem jiná nehárá,
a duší všech táh v předtuše a zdání
stín jakýs temný – stín to Caesara.
Mark Anton naklonil se k Lepidovi,
šept plaše: „Viděls ji?“ – Ten mlčky kýv.
Brut silný neměl odvahy to slovy
jen naznačiti, ač ji viděl dřív.
Vtom velekněz je potkal šedovlasý
a hlavou potřás a pak tiše děl:
„Ó páni, novou hvězdu také krásy
jsem – ač znám všecky – posud neviděl!
Ó, věřte, Caesar v tomto okamžiku
do sboru Nesmrtelných jistě vzat,
jen, Brute, podívej se na svou dýku,
zda přestala krev čerstvá na ní plát?“
Neřekli slova, pouze v svoje pláště
se zahalili – fičel z mračen chlad...
a hvězda plála divně tak a zvláště
v těch srdce, jimiž Veliký ten pad.