V šer našich dnů, nad věků hlubinami
tvé poesie věčné slunce svítí;
tys ku chaosu řekl: Vstaň! Buď žití!
Z dna moře vážil jsi jen drahokamy.
Jak bohům děkuji, žes mezi námi,
že, myšlenka má v bezdno když se řítí,
číš věčné krásy podává mi píti
a plaší tmy tvůj milý úsměv známý.
Sám Ariel ti k uchu v noci slétá
a z paprsků, než zmizí ranní šero,
síť poesie kol tvé duše splétá.
Tím v perlu každá tvoje slza stydla,
a každý nápad, jenž ti skane v pero,
ty zachytíš a pozlatíš mu křídla.