Sám vzdálen světa, stajen v lesní skrýš,
ty sníš,
a báje se ti sypou do klínu
jak Merlínu.
Kam pohledneš, tam jíní na větvích
a sníh;
leč k tvému srdci cesty zaváty
jsou poupaty.
A rosy na nich, až přechází zrak,
že mrak,
když v okna tvá se chmurný zadívá,
se usmívá.
Ó příteli, co vonných růží střás’
v tvůj vlas,
co k sobě životem nás osud spjal,
tvůj Ideal!
Zdroj nadšení vždy čistý tobě kmit,
tys chyt’
ať anděla již nebo příšeru,
svou chimeru!
Vždy veliký a přímý byl tvůj let,
a med,
jejž v tlamě drží lvice, Ideal,
tys Samson vzal!
Syn Hellady v náš vržen všední věk,
tys řek’:
Ó fantomy, ó sny, jež schvátil čas,
mně líto vás!
Pojď, smyšlenko, ať vrhnu zas tě v žár,
buď tvar!
Ať s Venuší se potká Madonna
v snu Platona!
Myšlenky lovec vyšel’s v mythů háj,
a báj,
pták zlatý, peří střásla na tvou skráň,
v tvou sletla dlaň.
A zvyklý myšlenku svou v onyx rýt
a cit,
v snů arabesky sázet rubíny
jak Cellini,
a zvyklý číši rozmarů a dum
k svým rtům
nést plnou báje, vítěz zelený
šel’s plameny.
Čím ještě tobě kyne budoucnost?
Ký skvost
z dna ducha svého ještě vyvážíš?
Kdo ví? Ty sníš,
a báje se ti sypou do klínu
jak Merlínu,
a do věků co letí září hvězd,
tvé jméno jest!