Jsou duše, kterých láska nedotkne se,
vždy chladné, bez paprsku žitím kráčí
z nich každá, v nitru jich jak v pustém lese,
když vzdálená bouř v obzoru se mračí.
Jsou jiné, jednou kam zbloudila láska
jak na mýtinu šerou paprsk světlý,
jím každá jejich vyzlacená vráska,
ty hoří květy, jimiž tenkrát zkvětly.
A jiné jsou – sám Bůh se usmál na ně –
těm láska v hloubi duše na dně leží
a na svět rozlévá se v rajské maně
jak z Tvojí, dítě, nová vždy a svěží!