Jsme smutní oba. Můž’ to jinak být?
Nemáme světla a nemáme vzduchu,
jsme postrašeni v každém hnutí, ruchu,
nám zhašena je myšlenka i cit,
my žijem v temnu a my žijem v hluchu.
Ký anděl zlý nám uklání se k uchu,
jed klamu s hnusnou pomluvou tam vlít,
my spolu mluvíme jen jak duch k duchu,
jsme smutní oba.
Kdo ruky dá nám, kdo nám podá štít?
Ó vzlétnout nad hroudu i nad blankyt!
Však řinčení pout zní nám v odvet k sluchu,
nám z jedné studny lásku nelze pít,
jsme smutní oba.