Z Tvé ruky vypad’ štětec, celý svět
a barvy v něm jenž ladil na souzvuky;
víc Krása neovlaží sprahlý ret
z tvé ruky...
Jen divný rachot, z podsvětí snad vzlét’,
jak Heraklu by habry, jilmy, buky
kdos kácel, by je na hranici vmet’,
se mísí v Gaie pláč, ve fléten zvuky,
v nichž velký Pan se sklání naposled,
Tvé srdce líbaje, kde ztichly tvůrčí muky,
by – pro koho jen? – ztichlou lyru zved
z tvé ruky.