Jak obrovský kmen stojíš neskloněný
a s šíjí vzpřímenou přes času změny
a s okem, jež se ve krásy tůň ztrácí,
zříš budoucnost a žiješ ve své práci,
jež z našich dějin za clonou rve clonu
z dob slávy i z dob zoufalství a stonů
nám láká prutem mistra – čaroděje
svět postav, v kterých lidský duch se chvěje
svou snahou k výši i své vášně chtíčem
pod maskou dramy, pod satyry bičem.
Jak pýří květné neseš sedmdesát
let zápasu a síly dost máš tesat
myšlénku české síly v mramor dramy.
Laur herce ještě tvými šedinami
se v kráse svěží, neúmorné kmitá
a ruka slávy zas Ti nový splítá,
jenž neuvadne, nebo z lidu vzrůstá:
neb jeho duše sedla na Tvá ústa,
neb v díle Tvém, kde jeho city žijí,
jde ruku v ruce život s poesií.