Zlý střeček zabzučel jí zas kol ucha
a v nový běh se vyděšená dala,
přes Isthmus divoká ji vášeň hnala,
pláň pouště před ní dálná, pustá, suchá...
Až konečně – ji nezklamala tucha, –
před kmetem Nilem v šumném sítí stála,
on skryl ji v houšti třtin a v sluch jí hrála
vln hudba, v které srdce Kosmu buchá.
„Tvá kletba sňata, Inachova dcero!
Již věštba Promethea splnila se,
hleď klidně, žena zas, v dob příštích šero!
Ty matko králů, věčná Isis v řase
svých mlh se vtělí ve tvůj symbol všude,
a velký Herkul pravnukem Tvým bude!“