„Buď vítána, má sestro v utrpení!
Ty hnána světem, já zde úpím v svoru,
Ty s vlastním nitrem a já s bohy v sporu,
Tě střeček, sup mne rve při Zéva hřmění...
A klidu oběma nám – není, není...
Tys láskou hřešila, já v síly vzdoru,
snést lidstvu světlo a s ním lásky zoru
jsme chtěli oba v dětinském svém snění.
Ó, sestro tichá! – Tvůj byl úděl ženy:
pro lásku trpět, já měl úděl muže:
pro světlo býti vbit na skalní stěny.
Jeť obé světlo – pravda jako láska!
Vem bílé jak já krvavé vzal růže...
Tvůj stane hon, jak pouto mé již praská!“