Hřmí hnána střečkem v světa kraje širé,
pro jednu blaha chvíli... Ký trest děsný!
Necítí zimy hlod, ni teplo Vesny,
jí cizím taj váš, Oddechu a Míre!
A mukou přece v duši její siré
ten zpívá Rozkoš lásky paian plesný
v němž mraku ve objetí padla ve sny,
než zahřímal hlas: „Zchvať a nes ji, víre!“
Tu Kavkaz ohromný jí v cestu trčí,
pláč Okeanid u pat jeho kvílí,
kol skráně lysé vlaje mračen hříva...
A s výše – mrak či bůh? – se Titan chýlí
a střeček běsný znikl v nízkém smrčí,
co konejšivý hlas jí k sluchu splývá: