Dál jako bleskem v obzor, jenž se stmíval,
kraj na ohromnou fresku splýval zraku
a mračna byla rovna stádu draků,
jež sháněti v tlum vichr neumdlíval.
Les na levo v zeď jednotvárnou splýval,
a jak jsem vyhled’ z letícího vlaku,
byl měsíc roven střelenému ptáku,
jenž v trysku, v krvi do mračen se skrýval.
A nudou přemožen jsem zavřel oči
a mně se zdálo, že se vesmír točí
jak žalář, odkud vězeň, člověk, utek’,
že náhle kroutí se a padá, tříští,
že kol se slzy, krev a mozek blýští –
a v duši mou pad’ nekonečný smutek.