Již nechte být, co bylo otců vinou,
ti pykali za nesvornost svou sami,
jich slávy posud spějem ruinami,
v svár nový leda vzpružit si krev línou.
Ne Kristus poplván a v ruce s třtinou,
leč vítězně jenž kráčel nad vodami,
buď jako symbol věčné síly s vámi,
ten, klenbu hrobů jenž prorazil stinnou!
Do suchých kostí ani prorok žití
víc nevdechne, spíš může v tiši hluché
se uřvat – kosti dále slunce bělí.
K těm jedině sup hladový se řítí,
neb šakal ob čas prohrabává suché,
co mrtvo, mrtvo. Líp je, kdyby stlely.