Ne, nepůjdu již v resignaci tupé
kol oněch zahrad věčně zamčených;
ty můžeš dále v mračnech kroužit, supe,
tvůj hýkot zní mi jako dívčí smích.
Leknínů bílé květy při měsíci
jak prázdné misky tiše čekají,
za mřížemi tam Faun co vráskolící
se s chtíče svého šklebem netají.
Vše tiché, stejné, jak to bývá vždycky.
Faun nepohne se na svém podstavci,
a lekníny se zavrou apaticky,
až přeletí nad nimi krkavci.
A obyčejný, střízlivý den vstane...
Proč v písku jen sled dívčích kroků zbyl?
Proč jsou ty třtiny kol tak polámané?
Co vskutku dělo se, či já sem snil?