Šer v mlžných vodopádech
kol modré vrchy halí,
a růžový jen nádech
pad sosnám v kštice z dáli.
Jak propast nebe siné,
tón ambry rozlit kolem,
směs obláčků jen plyne
tím nebes dálným polem.
Van ostrý z hloubi věje –
zas ticho – jasným vzduchem
pár velikých much spěje,
kol krouží hlasným ruchem.
Ty tuší slunce! Píti
snad první chtějí světlo,
vždy výš let jich se řítí,
kde růžemi to zkvětlo.
Zpět v houští padla sova,
kos tiknul v odvet drozdu;
jas, řeka opálová,
teď teče v ňadra hvozdu.
A z něho juž se noří
král světla! Vstříc mu jásá
svět, který nachem hoří,
kam on své růže střásá.
A hora volá k hoře
jak rety ohnivými,
co dálné po prostoře
paprsky vlnivými
se v proudech světlo leje
do slují, strží, tesů,
pták jako zpilý pěje
v ples rozšumělých lesů.
Jak v modlitbě chvím rtoma
a srdce letí jinam,
na svoje děti doma
se náhle rozpomínám.
Ty ještě spí v té chvíli...
Ó kéž jim v plné kráse,
co zřím zde, v sny se chýlí
a v celý život zase!
By krásu, světlo měly
a ustavičné ráno...
V tom hvozdy zašuměly
a já z nich slyšel: Ano!