Svou slávu rozvlnilo letní jitro,
na klasu nádheru a v smaragd luk,
co perlí mělo, vsypalo v hnizd nitro,
co tonů vtkalo v ptačích písní zvuk.
Strom každý pohnul hlavou těžkou plody,
byl jeden úsměv azur nesměrný,
a velké šídlo zčeřilo klín vody,
a v květech motýl mih’ se nádherný.
Kraj odhrnoval clonu bílé páry
jak z lázně dívka stoupající vlas,
oblouky v zlatě stopené most starý
se nad ručejem jako duha třás’.
Šel sekáč polem na rameni s kosou,
šel pasák zpívaje si za stádem,
šla dívka s loktuší a nohou bosou,
jen perly stírala, kde šlápla v zem.
V tu něhu, sílu, lesk, v to opojení,
v ten azur, nach, vln, klasů jiskření
jak temný rachot vpadlo bubnů znění,
zdě, šiky vojska, táhly k cvičení.
Zem, dříve píseň, teď se temně chvěla,
do trávy motýl, pták zapadnul v keř,
a hromem děla v tiši zahučela
a čistý azur skalil dýmu šeř.
A já se vracel, hořkost v duši, domů.
Zde, všecko kde je blankyt, úsměv, květ,
kde velký mír s obrovských padá stromů,
se člověk učí – jak má zabíjet!