Jisté chvíle vždy se v srdci nosí,
jisté chvíle jako žebrák jsou,
který u vrat o almužnu prosí
znaven cestou, chladem, nocí, tmou.
Těžko jest jich zapomnít, jsou živé,
z květů mluví, oblaků i knih,
větry kvílí v jejich jízdě divé,
dětí hovor v nich i děvčat smích.
V nich je život, v nich je umírání,
skutečnost v nich přestává být snem,
v nich je síla, odvaha, vzruch, plání,
kde si hrdě řekneš: Žiju! Jsem!
Málo má jich žití, jsou však přece,
jediná z nich stojí za to, žít!
Jediná nechť byla perla v řece,
jediná nechť v mračnech hvězdný svit.
Tím že byla, vše jest vyplněno,
třeba krátká, třeba pouhý mžik;
od smrti zde berem život v leno,
s takou chvílí však i za smrt dík!