To jiný, zvláštní svět je, v kterém žiji;
já vím, že krásu pro sebe jen tvořím,
že slední zbytky starých valů bořím,
jen kráse tkám svůj sen i melodii.
V ní dýchám, pouze my jsme spolu sami,
ji poskvrnil by, kdo by vstoupil třetí;
jí pouze možno jest mi ozdravěti,
krok dál, svět číhá s novou hadů změtí.
My spolu snoubeni, tož já a krása.
Co spolu prožíváme – světu cizí,
za zdí tou ona perly v klín mi ryzí
s úsměvem vděkuplným stále střásá.
A jak to v báji – nesmím otevříti!
zde svět jest pouze náš a my v něm páni:
jen na píď otevřít – jsme pochováni,
nám zbude krásy přebytkem jen mříti.