Já znal je oba, jak se trápili
pro chimeru a samou lež,
z poháru štěstí jen se napili,
a osud před nimi jak strmá věž.
A neměli víc síly vzdorovat,
ó hrozné, marné boje zoufalé!
Kdes v dáli zřeli maják jasně plát,
než oni v moři – maják na skále.
Svit jeho chvějný zřeli, dokola
však divoce se vlny lámaly,
kdo ruky podá, v pomoc zavolá,
když sami se tak hrozně klamali?
Zda udrží se nad tou propastí,
co písní svou si myslíš, básníku?
Proč mlčíš, ač k nim pln jsi účasti?
Vím, znáš těch spodních proudů tragiku.
Ty vždy se vzepnou, vždy vše rozdrtí,
i vůli, snahu, k spáse, k blahu vzlet.
Tak zápasiti budu do smrti
a kol nich dál svou drahou půjde svět...