Teď, co se hrozny zlatem zaskvívají,
na záhonech se astry usmívají,
při plné číši v dobrém rozmaru
si do kola druh s druhem zazpívají:
O krásných dívkách, které koketně
vějířem ňader vlnu ukrývají,
o zlatých, sladkých časech mladosti,
jež nelítostně s láskou uplývají,
o polibcích, jichž stále míň a míň,
jež jako první sladké nebývají,
o rukavičkách, stužkách, kadeřích,
jež v skřínkách s listy lásky setlívají,
o vlasech prořídlých, kdys tmavých, teď
jež stříbrnou se vlnou zachvívají,
o písních, které v sklonu mladosti
tak veselé juž noty nemívají,
o všem, co vadne lidských losů hrou,
nad čím se oči slzou zatmívají.
Však nad troskami sladkých hříček těch
číš plnou teprv prázdnit umívají.