Dřív básník jun byl olympické krásy, snět vavřínu mu tkala zlaté vlasy, krok nohy jakby okřídlen se šinul, z úst jako med se hovor sladký linul.
Dlel na vsi rád, však raděj’ v hloubi lesa, byl při vinobraní, kde mládež plesá, a na zápraží došky kryté chaty rád hladil vlásky dětí, divně jatý
byl starců zkazkou i pasáka písní. Co tkají v hvězdách osudové přísní, on v nocích lovil nedočkavým uchem, byl vzrušen ptáka zpěvem, listí ruchem,
vln šeptem, v hromu slyšel on hlas boha. Po kráse touha a po dobru vloha jak perly spaly v jeho ducha škebli a skřivánčí jak hnízdo mezi stébly,
tak tajila se láska v jeho hrudi k všem, kdož tu trpí, kdož tu bídní, chudí. Čím stal se nyní dlouhých časů změnou? Kdys uličkou jdu města opuštěnou,
pokoutní krčma kde jen vchod jí hlídá, kde v kalu peleší jen hřích a bída, kde zdi jsou plny skvrn, kde vlhkost stéká ve kalných slzách, v stínu vraždu čeká.
Tam uzřel muže jsem na zádech s nůší, jak shrben k zemi klopotně se kruší, by ze smetiště, které v koutě stálo, cos vyhrabal, co šerem divně plálo
jak střepy skla, podvazků ženských přeska, jak papír zmačkaný a kytka, dneska již oknem vyhodila tanečnice, když novou dostala... Muž víc a více
hloub hrabal, zdali našel, nevím; ztmělý byl večer, lampy se juž mlhou chvěly jak rudé slzy, kroky stráže v dáli se vlhkou dlažbou temně rozléhaly,
když po nábřeží kol bezlistých stromů šel s novým lidským dokumentem domů.
Cookies on Poetry Cove