Zeleným hvozdem, který nemá konce, na statném koni čacký rytíř cválá, v té spleti stromů ztratil všecky honce, a že by cestu našel, naděj malá;
kol z mechu jemu kynou modré zvonce, a v pravo trčí k nebi příkrá skála, den stromů korunou se tmí a šeří, motýlů rej a zlatých much plá v keři,
laň hledí houštím, jako by se bála. On jede dál; svou všecku poesii les před ním ochotně kol otevírá, tu srna s hedvábnou se mihne šíjí,
tam vever šišek zralé plody sbírá a v cestu mu je hází, tak že bijí do přilby, štítu, jenž zní jako lýra; on toho nedbá, jede dále, v dumu
svou vhroužen jede v bříz a vazů šumu, jenž větrem v hymnu roste a pak zmírá. On jede dál; kapradin bujné chvosty jak vějíře se před ním otvírají,
mech řeřabin a brusinek plá skvosty: houšť korun ptáci s křikem prolétají; od skály k skále jak duhové mosty se ženou bystřice a stříbrem hrají,
po mechu zeleného tekou bradě jak perel struhy plesné ve kaskádě, až černý vous i vlas mu postříkají. On jede dál; hub město trpasličí
tak s mnohou čínskou mihne se kol vížkou; kdes v porostlině plachá žluna křičí a náprstník svou zlatou kývá číškou, a kmeny rostou, obrovské se tyčí,
až závrať padá v duši jejich výškou; jak prapory tma s haluzí jim visí, tu kývne starý dub, tam habr lysý, keř zachví se jen prchající liškou.
On jede dál; což slunce náhle zhaslo? Jen nad sebou zří mrak, tož větví clonu; pár paprsků jen po snětích se třáslo jak dlouhonohých pavouků, jenž v shonu
před deštěm prchají, zda asi žaslo mu srdce v těle? – Tisíc sladkých tónů v ten padlo šer, on dobře rozeznával, jak mech se třás’, kámen mu odvet dával,
jak skřípla haluz v žalujícím stonu. I nezdržel se, sáhnul k svému boku, kde roh se s mnohou pěknou řezbou houpal, a bělouše jen lehce zdržel v skoku
a tváře zdmul, a hlahol plesný stoupal jak úsměv do tmy v perlícím se toku, jak nymfa ve vlnách se lačný koupal ve listů moři, mezi nimi těkal
a zpět se vracel, jezdec čekal, čekal, strach rostl v něm nad slunce žhavý oupal. Zda dojel k hradu svému? Nevím ani, však zámek znám a ložnici v něm šerou,
tam ku loži se starý goblin sklání, kam vtkáno to, co psal jsem, barvou sterou. A pověsť dí, kdo v lásky horování se přes kamení sem a hloží derou,
a dospěvše sem v útulek zde tmavý, noc stráví šťastnou hlavu vedle hlavy jen s láskou svou, jež samoty je dcerou: Ti náhle k rtům tisknouce rety žhoucí
o půlnoci, když tma svět celý skrývá, a jen své dvoje srdce slyší tlouci, roh jezdce rozeznají, který zpívá na gobelinu, on touhy všemohoucí
se nesmrtelnou tísní pozachvívá; i slyší, jak z té vetchých třásní hmoty se perlí jako diamanty noty a měsíc jen se velkým oknem dívá;
tu ruka sjíždějící podél boků se zastaví a dál se neodváží, tu vášeň tryskající v zpitém oku na rosu slzí lásky jen se sráží,
tu anděl studu z dna křišťálných toků jen perly do koruny štěstí váží a jezdec duje v roh a roh ten pěje a v hrůze dívka nahý svůj prs kreje,
jak andělů by tlum sám byl jí stráží. A v dáli, v dáli kol dřímají lesy, v měsíce záři rosné, mlhotkané, jak obrů lebky holé trčí tesy
z tmy hvozdů, po nichž bílé světlo plane, jen sovy kvil se časem ozve kdesi, do kolejí cest jak výstraha skane a ticho zas a kopce dál se věží,
kraj, obraz, ve gotickém okně leží a jezdec troubí v třásni pruhované. Zda slyšelas jej, drahá, v noci oné? To nevím, ale já ho slyšel jasně.
A co mi děl ten roh ve noci vonné, je pouze fragment nekonečné básně, ve vlnách které celý vesmír tone, kde hvězdy stápějí své zlaté třásně,
až tam k té zamlžené skalní strži, kde na ocase Satan svět náš drží a na svou kořisť otevírá dásně. Než v jejich jícen rozeklaný sjedem,
roh poslouchejme, v gobelinu jenž zpívá, snad v svitu luny konejšivém, bledém, zkad jako opál slza světla splývá, nás vykoupit můž z tmy, ve které bředem,
jen láska boží věčná, milostivá, snad onen věčný symbol pochopíme: Hvozd láska jest – hrad, k němuž ujíždíme, je věčný Bůh! – Však dosti, noc se stmívá.
Cookies on Poetry Cove