Jest dlouhou plavbou cesta k umění, má přístavy své, tiché ostrovy, má srázy, mlhu a – co horší jest: má nepřehlednou, šírou vodní pláň,
kde jako motýl větrem zahnaný od květných břehů v moře, umdlí duch. Sen o kráse, jenž zdál se v kolébce být jeho věnem – zmizí docela;
jen v kapce rosy, v dechu bílé růže neb v slze ženy, v děcka úsměvu on vidí kmitat jeho paprslek, leč zachytit jej – marné snažení!
A darmo zajde v lesů tklivý chlad, v pláň oceanu, v města bouřný šum, v stín samoty i v lidských dějin báj; vždy postihne jen retem práhnoucím
kraj poháru a řízy obrubu, a znovu hledá, touží, přemítá. Tu často v druhů bujném veselí, kdy vtipem, smíchem hovor přetéká,
jak šumnou pěnou číše kypící, cos’ jeho skráně v letu dotkne se, jak zlaté křídlo edenského ptáka, a tajemný hlas k němu promluví:
„Jsem myšlénka, ó pojď, chci tvoje být!“ On poslechne, ať přátel zvučný smích se rouhá jeho vzletu – poslechne, ať nedočkavá láska v objetí
jej vlákati chce sladkým zarděním. On jde a cestou v pustých ulicích mu kynou s výše milé, známé hvězdy. Sen blaha v duši vkročí v jizbu svou,
chce v tuto chvíli život zahrnout, teď konečně chce svým, chce tvůrcem být! Leč udivený trne, jeho myšlénka juž zmizela jak přelud na poušti;
před ním ta šírá, nedohledná pláň, on motýl v moře větry zahnaný! Tu v sebe jde – leč tam, kde duši měl, tam zeje na něj propast bezedná,
se srázů jejích hřímá katarakt, z tmy do tmy jeho vlny valí se a jedna k druhé volá: Nekonečnost! A znepokojen, zděšen vrátí se,
a s němým úsměvem jej vítají zas bílé stěny chudé jeho jizby a s výčitkou dí k němu: „My jsme život!“
Cookies on Poetry Cove