Nač může zde být člověk ješitným,
kde všecko přelud jest a sen a dým?
Kde všecko náhoda a nálada,
kde okamžiku všecko propadá?
Na čisté prádlo své a ruce bílé,
na koně svého, verše roztomilé,
na dobré slovo, skutek, lidský dík?
To může trvati jen okamžik.
I dobrý čin, jenž nejlepším jest z všeho,
můž’ v zárodku svém býti strůjce zlého,
zda v skutku dobrým byl, si pomyslíš,
zlo, které nasil, zda-li o tom víš?
Jdi hložím tak anebo růžemi,
jak slepý krtek ryješ pod zemí,
zem chví se před tebou a ustupuje,
skulinou smrti oko pozoruje
čas, prostor, světy, nekonečnost, dým...
Lze v skutku být na něco ješitným?