To slunce má tak divný, žlutý svit
a hustou mlhou těžko, kalně svítí.
Chví na modrých se hroznech rosný třpyt –
tak z pavučin, které se všady chytí
a do vlasů nám hází mnohou niti.
Tím osvětlením bílá pleť tvá kdysi
na šíji, pažích plá tak znaveně,
jak z thyrsů úponky tu z vlasů visí
a oko teskně hoří... ztlumeně
tvé srdce bije... Nebude již bouře,
jen spousta mlh a pruh šedého kouře.