Jeptišky.

Ranního vzduchu zlatou ve záplavu se noří chlumy za městem, jenž vinou se v modrou dálku. Náhle v svěží trávu, kde zahýbá se cesta v klenbu stinnou

malého lesíka, ve zlaté světlo jak bílých holubů se stádo slétlo. A stádo pomalu se rovná v řadu; blíž přihlédnu se z okna svého chýle,

to jeptišky jdou ve klášterním sadu, ti holubi jsou plachétky jich bílé. Tak, co já denně zasedám k své práci, jich průvod v lesík den co den se ztrácí.

Tu knihu ihned odkládám i pero, zřím za nimi, jak v řadě zvolna táhnou, jak v mladých bříz se tratí světlé šero, jak mnohé pro květ u cesty se nahnou

a poslední když z průvodu se ztratí, sám nevím proč, u okna musím státi. Pod nimi Praha leží, v ranním vzduchu sta zvonů v pozdrav jitru rozhoupáno,

sta vozů burácí tam v shonu, ruchu, sta kladiv, strojů v dílnách rozpoutáno, jak výheň jedna město vře a bouří a tmí se zvolna v komínů sta kouři.

Zde dále za ním jenom málo honů se ztrácí v zeleň tichých sester asyl, sem z daleka zní vážný hlahol zvonů, to poslední, co, když vše člověk zkazil,

zní svátkem v nitro, v života vír všední, a volá k duši: Zvedni křídlo, zvedni! Zde v mladých stromů kruhu mír vlá svěží, zde ještě perly blýskají se travou.

Jak obrovský zmok město kolem leží, tam sahá ohonem a tam juž hlavou a z tlamy chrlí dýmu val a plamen, vše zdrtit chce ve objetí svých ramen.

V něm život, jenž se rouhá každé síle, v něm vřava, v níž se ztopí srdce rádo. Co proti němu ty plachétky bílé, v háj mizící vždy holubí jak stádo?

Tam ovšem klid a pokoj – ale tady vře skutečnosť a v ní náš život mladý. V ten kotel, v kterém míchá alchymista budoucnost, čím jsou holubic těch křídla,

jichž rozlet na pouť mystickou se chystá, kde věčná láska otvírá svá zřídla ku andělů a hvězd jásavé písni, kde života kal duši nepotřísní?

A v myšlenkách u okna dlouho stoje zřím starý problem v nové opět masce, cos v mír mne láká, cos v života boje, cos k rozkoši, cos k čisté boží lásce:

To všecko plachétky ty spůsobily, jež v trávu padly, holubů roj bílý. Své epopeje bohatýrskou sloku dál město zpívá v ruchu, křiku, vřavě,

a za ním dále několik jen kroků se spřádá tichá báseň v svěží trávě, já nad oběma stojím s myslí šerou a ptám se, kterou vtělit v skutek, kterou?

A slyším z ulic vozy hřmíti v shonu a z řeky pokřik z parníků a vorů a v dílen hlomoz vpadá hlahol zvonů a slyším píseň modlitby a vzdoru

a holubů roj, když se zpátky vrací po vršku stezkou – vracím se k své práci.