V podzimním večeru jepice
po řeky břehu se honí
a jsou jich tisíce, tisíce,
až vyhlídku do dálky cloní.
V podzimním večeru po hrázi
jdu vnořen v přetěžkou dumu,
jak pohřební pochod provází
mne řeka v bouřlivém šumu.
Pohřební pochod! Slyš, vlny vrou
a zázrakem lidskou řeč mají;
a jepice tancují šedivou mhou,
jak bílé slzy kol hrají.
I pravím k nim: Sestry jepice,
v smrt zlým se řítíte chvatem,
jsem sám tu a vás, hle, tisíce
dnes cítím, vaším jsem bratem!
A vlny zahučí z hluboka:
„V nic jdeme, ba právě, ba právě!“
A slzy se hrnou do oka
a jepice bělí se v trávě.
A jedna z nich matným poletem
se zvedla, mně kmitla kol ucha,
tak v strádání víru prokletém
se mihne lepších dnů tucha.
A pravila: Bratře, člověče,
za stejným cílem to spějem,
jen pohleď, co vln tu odteče,
co nás tu mihne se rejem!
Rci odkud, rci kam, rci k čemu a nač?
Za chvilku mrtvy jsme v trávě – –
a vlny mi v divý hučely pláč:
V nic jdeme právě, ba právě!
Jak posměch z daleké vesnice
u lesa klekání zvoní.
V podzimním večeru jepice
po řeky břehu se honí.