Jak lehounký sen křídla máš
utkána z příze Puka,
dnem zrozena dnem umíráš,
tvým hrobem teď má ruka.
Nad řekou hustý mlhy pruh
se táhne ku obzoru,
jak jeho část, jak elf a duch,
ne tvor, jen přelud tvoru,
jak třásně květné několik
by vláken oživnulo,
neznámým dechem v krátký mžik
by v rej a ruch se hnulo,
ty poletáš, tvůj matný let
se chytá na rákosí
a v bílých svlačců velký květ
a v trávu, noc již rosí.
Jdi, smutný tvore vteřiny,
ty plachý hoste pustých břehů,
zhyň tiše v lůně květiny,
víc nedočkej se slunce žehu!
Čím tobě celý život byl?
A přece vida tvůj let hravý
proč hluboce se zamyslil
duch badavý a přemítavý?
Já viděl lidstva shon a tlum
na březích velké řeky žití
a slyšel jeho bouř a šum
jak dálné, valné vlnobití.
A celé hordy barbarů,
vojsk legie, šik velkolepý
ať v pouští dálném požáru,
ať v husté mlze sněžných stepí!
Všech barev lidé, rodů všech
tam tísnili se před mým zrakem
jak jepice kol, které břeh
svým bílým pokrývaly mrakem.
A nyní kde jsou, já se ptal,
a snahy jich a boje všecky,
a z hlubiny se ozýval
ten přísný, starý chorál řecký,
jenž změřil žití nicotu,
kde člověk, pýr v směs živlů hozen,
blah, dá-li sbohem životu,
a blaženější nenarozen.