Jen trochu hudby zamknout v duši svojí
ze všeho, co se kolem v světě rojí.
Z vln šumu, z hvozdů nedozírných dechu
i z písně ptáka, z krovek brouka v mechu,
z pohádky větru, který v kamnech pěje,
z kejhání hus, jichž tlum přes pole spěje,
z rachotu hromu, který v mraku duní,
z hadího syku, kdy se v stráni sluní,
z ulice vřavy, z vozu hluku, víru,
z poslední noty, jež zní na klavíru,
ze škeble ruchu, kde spí moře celé,
z kaskady varhan v kathedrale ztmělé,
z praskotu dříví, v krbu když se ztmívá,
i z písně, plyn jež v lilii své zpívá,
z tikotu hodin, z nábytku, jenž praská,
z ševele krajek, jež odhrne láska,
z růžových rtíků, z ňader vlny spící,
z polibků zvuku daných při měsíci,
z tlukotu srdce, které láskou zmírá
svou mísíc hudbu v hudbu všehomíra,
z výbuchu zátky, ke stropu jež letí,
z popěvku, každý jejž zná po paměti,
ze smíchu dětí v osamělém dvoru,
z družného starých přátel rozhovoru,
ze zvuku nože v nové knize básní,
při samovaru, když se v duši jasní.
Jen trochu hudby zavřít v duši svojí
ze všeho, kolem co se v světě rojí,
jen prázdno nemít v srdci, nemít hlucho,
jen zpěv tvůj, naději, tvůj ševel, tucho,
tvou hymnu, lásko! popěvek tvůj, štěstí,
a všecko dá se unést bez bolesti!
Jen trochu hudby zavřít v duši svojí
ze všeho, co se kolem v světe rojí.