Jak v snění kráčím zvlhlým mechem,
jak duch bdí měsíc nad horou,
v dál slouchám s utajeným dechem...
cos duní z dálky oborou.
Teď blíže, blíže řev to táhlý,
neznámé zvuky v jediný
se shlukly, v srdce hvozdu sáhly,
až buk se zachvěl s modříny.
V tom zvuku vášeň, vzdor a síla
a smutek zas a beznaděj;
jak duše má jej lačná pila,
jak po letech já poznal jej.
Jak divoce ten zvuk se vrývá
do šerých lesů mlčení,
v něm předtucha zní bojů divá,
ó znám to, řijí jeleni!
Druh z dálky odpovídá druhu
skrz mlhy neprostupnou zeď
a brzy chví se všecko v kruhu
a za výzvem jde odpověď.
Mně zdá se, v mlze mořem pluji
kam’s v dálku – lodní píšťaly
zní blíž teď, teď se odchylují,
jich slyším drsné signaly.
I v těch zní podobného cosi:
vzlyk touhy, vášeň, vzdor a sten,
zmar, který hrozí, strach, jenž prosí,
já slouchám dojat, udiven.
Teď spojily se různé hlasy,
sbor jediný řve oborou,
chví modřín se i travin řasy,
jak duch bdí měsíc nad horou...