Již dávno slunce za horou,
mdlý odlesk jeho jen
se táhnul ještě oborou,
mdle zlatil keř i kmen.
My pomalu šli, v keřích tmám
v tvář šlehla mroucí zář,
z podrostu vyšel proti nám
v tom jelen samotář.
Bez laně on, bez družiny
sám v hrdém smutku šel,
nad nízký podrost houštiny
skráň k světlu povznášel.
Jak plným douškem by je pil,
než zhasne docela,
svou silhuetu smutnou ryl
v nebesa setmělá.
Sem tam se ledabyle shýb’
pod podemletý břeh,
kde s hnědým kloboučkem si hřib
do trávy sed’ a v mech.
Nás desaterák hrdý však
si nepovšimnul blíž,
nám zdálo se, že mizí v mrak,
jak strání stoupal výš.
Hvozd pomalu se ztrácel v tmách,
já musil přemýšlet
o samotářích, v myšlenkách
jimž divně zhořkl svět,
již zavřeli si ve ňadrech
poslední citu zář,
jdou sami v žití jako v snech
jak jelen samotář...