Jehuda Halevy jednou z domu vyšel,
na své vlastní uši svoji chválu slyšel.
Pochlebníci, pravil, věděli, že kolem
půjdu, chválili mne. To mne plní bolem.
Přece rád bych věděl, ač si vedu skromně,
do opravdy co si myslí o mně!
Jindy naskytnul se k tomu znenadání
a tu slyšel, kterak písně jeho haní.
Zlomyslní, pravil a zachmuřil čelo,
jak mne kruté jejich slovo zabolelo!
Když však přišel domů a sed’ ku své práci,
pravil s úsměvem si v tiché resignaci:
Zde je život pravý, rosť, mých písní lese,
hana ani chvála tebou nezatřese.
Padejte mi z duše, písně plnokvěté,
hana s chválou zmizí – vy však zůstanete.
Když Bůh pouští hvězdy z lemu svého roucha,
chvály ani hany rovněž neposlouchá!