Na velké jsem patřil vody,
kterak rostly a jak vřely,
po samý se obzor třely
jedno moře.
V žití kosmu jaké shody!
V minulé jsem patřil doby,
hloubily se v samé hroby –
jedno moře.
Bubliny v nich lidské rody,
v jeden cíl po steré dráze
v boji, rozletu i snaze
jedno moře.
Kam chceš letět křídlem ódy?
Prchni výš z té hloubi stinné!
Hvězdných vln ti tam zas kyne
jedno moře.
Život! Smrt! hle dvojí schody,
ze tmy do tmy pochod stálý,
přes ně v dáli se to valí
jedno moře.
Co ti zbude? V stínů brody,
v bytostí ten pochod věčný
splynout v řetěz nekonečný
jedno moře.